|
Orlice
Tam kdesi pod hradem v údolí
Divoká Orlice hlaholí,
ten její zpěv se nese dál
jak kdyby klavír sám hrál.
Ty staré lípy co tu léta stojí
i břehy bublající vody se bojí,
a řeka zpívá dál a dál
ten refrén řeky rád bych znal.
A vlnky Orlice co kameny hladí
tu píseň řeky co tak krásně ladí
a oheň lásky hasí dál
tu píseň řeky co sis přál.
Až řeka zmlkne a změní tvář
tu na ni čeká první slunce zář.
A až procitne ze zimy
tak pozná i ten jediný,
že nastal opět jiný čas
a milý Potštejn vzkvétá zas. |
Potštejnské vyznání
Potštejn je městečko
hezké a čisté,
ten kdo ho navštíví
řekne to jisté.
Nad řekou Orlicí
stojí tu dávný hrad,
kdo Potštejn nepoznal
nevěří tomu snad.
Lipovou alejí
jde cesta k údolí,
kde šumí Orlice
a lesy hlaholí.
K Vochtánce pod hradem
k rozkvetlé louce,
zpívá si Orlice píseň o Homolce.
V tom klidném místečku
kde řeka zpívá,
z oblohy bez mraků
slunce se dívá.
Kapraď i Vochtánka
i blízké kopce,
kdo Potštejn poznal
vrací se kdy chce. |